Aby každý mohl porozumět
Daniel Stach je moderátor České televize, zakládající člen vědecké redakce ČT a tvář pořadu Hyde Park Civilizace, v rámci kterého vedl rozhovory s desítkami světových vědců včetně více než čtyřiceti nositelů Nobelovy ceny. Věnuje se popularizaci vědy, moderování odborných konferencí a výuce mediální komunikace na Fakultě sociálních věd UK. Za svou práci získal řadu ocenění, mj. Cenu Ferdinanda Peroutky nebo Stříbrnou medaili předsedy Senátu. Aktivně přednáší na školách i mezinárodních akcích o vědě, komunikaci a médiích.
Daniel Stach nás během své přednášky vezme do zákulisí práce Vědecké redakce ČT, do dění mimo záběry kamer nejen při Hyde Parku Civilizace. Zjistíme, jak můžeme i těm na první pohled nesrozumitelným věcem porozumět, a jak k tomu může pomoct například obyčejná izolepa, kaštany nebo pásek u kalhot. Dozvíme se, jak mluvit s lidmi, aby nás nejen slyšeli, ale také nám rozuměli a pamatovali si to, co jim říkáme. Věda je totiž všude kolem nás. A dokáže náš svět posouvat dopředu.
Téma letošního přednáškového cyklu Klánovické akademie je kvalita života. Co pro Vás tento pojem znamená?
Pro mě je to kombinace zdraví, štěstí a spokojenosti. A všechno ostatní už se nějak poddá. Do kvality života samozřejmě patří i to, aby nám život přinášel radost. Abychom se mohli za našimi dny, měsíci a roky otočit a říct si – bylo to dobré. Kvalita života je to, že se cítíme v důsledku dobře.
Studoval jste mezinárodní obchod na fakultě mezinárodních vztahů. Co pro Vás během studia bylo nejvíce mind blowing, tedy nějakým způsobem ohromující z hlediska světových souvislostí?
Nejzajímavější pro mě bylo potencionální chování čínské národní banky. To, jakým způsobem může ovlivnit svět. Třeba jak hospodaří s devizovými rezervami. Podle toho, co pošle na trh nebo naopak nepošle, může totiž ovlivnit třeba turistický ruch v Mexiku.
A pokud jde o VŠE, bylo tam pro mě úžasným zjištěním, jak obrovsky se liší kvalita přednášejících. To platilo i na mé druhé škole FSV UK. Fascinovalo mě, jak velké rozdíly mohou být v přístupech jednotlivých vyučujících. Někdo může učit fakt špatně, a někdo naopak výborně. Mezi ty výborné patřil například Pavel Hnát.
Od roku 2012 moderujete pořad Hyde Park Civilizace. Kdo z vědců nebo vědkyň ve vás zanechal nejhlubší dojem a proč?
To by záleželo na tom, z jakého oboru bych měl vybírat. Pokud bych hledal opravdovou moudrost, tak je to jednoznačně Josef Koutecký, zakladatel dětské onkologie v Česku. Pokud jde o nejsilnější osobnost, byla by to Natálie Gorbaněvská, ruská básnířka a disidentka. Pokud jde o silné příběhy lidí, od kterých bychom se měli učit, a neměli bychom na ně zapomínat, je to příběh Witolda Pileckého nebo vyprávění Helgy Hoškové-Weissové, která přežila holokaust. A pak jsou to další přeživší holokaustu. Jejich důvěry a ochoty vyprávět nám svůj příběh si nesmírně vážím. Zveme si totiž do Hyde Parku Civilizace kromě vědců a vědkyň právě přeživší holokaustu. A oni u nás mají před vědci pokaždé přednost.
Věda je pro mě schopnost na pomyslném objemu vědomostí udělat malý výčnělek v podobě nového poznání či výzkumu. Popularizace je naopak bytí uvnitř tohoto objemu a hledání souvislostí mezi již objeveným. Zkusila jsem si oboje - v případě vědy mi bylo líto, že výsledky výzkumu nebude číst nikdo jiný než další výzkumnictvo, v případě popularizace jsem sice našla nové souvislosti, ale v tématech jsem zůstávala na povrchu. Jak vztah mezi vědou a popularizací vnímáte vy?
Jedno nejde bez druhého. Vědec, který v roce 2025 nepopularizuje vědu, podle mě není moderním vědcem. Popularizace vědy k vědecké práci prostě patří. A je to tak správně. Protože vědci jsou v drtivé většině placeni z veřejných peněz. A je v pořádku, že vysvětlují, za co jsou ty peníze utracené a k čemu je jejich výzkum dobrý.
Jaký vztah má věda k věcem, na které nedosáhne, které ji přesahují? Například jak se věda dívá na smrt?
To, že věda na něco nedosáhne teď, neznamená, že na to nedosáhne v budoucnu. Žádný dobrý vědec neřekne – vím všechno. Nebo – budu někdy vědět všechno. Naopak. Každý dobrý vědec řekne, že vždycky bude další otázka, kterou si bude moci položit. A to je v pořádku. A pokud jde o smrt, tak tu vědci také zkoumají. Je celá řada různých výzkumů, které se smrti týkají. A jsou to na první pohled někdy dost zvláštní úhly pohledu. Ale i to je v pořádku.
Vnímáte nějaký rozdíl mezi českými a zahraničními vědci a vědkyněmi?
Myslím, že je to spíš o lidech, než o místu, ze kterého pochází. Záleží hlavně na tom, jaký ten člověk je, co zvládnul, co má za sebou, nebo jakou má v danou chvíli náladu. Pokud jde o Hyde Park Civilizaci, je zajímavé sledovat, že zahraniční hosté se pokaždé zeptají, pro koho budou mluvit. Uvědomují si totiž, že na základě publika musí upravit to, jakým způsobem budou ty složité věci vysvětlovat.
Je po vás pojmenovaná planetka. Jak k tomu došlo?
Gábi Cihlářová vymýšlela, co bych mohl dostat k narozeninám – jako takový vtip, ale i poděkování za odvedenou práci. A tak se spojila s kolegy z Astronomického ústavu v Ondřejově a řekla jim – hele, vy znáte práci Dana, co kdybyste po něm pojmenovali nějakou planetku? Protože objevitel má právo navrhnout, jak se ta planetka bude jmenovat. A oni řekli – jo, my jsme pro! Takže velký dík pánům objevitelům z Ondřejova – byli to Petr Pravec a Peter Kušnirák, kteří mi tu planetku takto věnovali.
Kromě skvělého řečníka a popularizátora vědy jste také sportovec. Jak se tyto dvě oblasti ve vašem životě prolínají, podporují, ovlivňují?
Oni se doplňují, řekl bych. Nedělal bych to, co dělám, kdybych se předtím nevěnoval sportu a u sportu nezůstal. Sport mi dal do života strašně moc. Vodní slalom učí člověka vyhodnocovat a rychle se rozhodovat. Voda se neustále mění, takže člověk musí neustále reagovat na něco nového. Je neustále mezi lidmi, ale za svůj závod je zodpovědný sám. Nejedeme jeden proti druhému, ale sám proti sobě. Není to jako v tenise nebo v hokeji, kdy jeden sportovec nebo tým porazí druhého sportovce nebo druhý tým. Tady jedu já, udělám to nejlepší, a pak se porovnáváme. A pokud by měl člověk nos nahoru, tak mu ho divoká voda rychle srazí. A to není myšleno metaforicky, ale fakticky. V tomhle sportu je to opravdu hodně rychlé.
Z vašich rozhovorů cítím, že v sobě máte velmi silný a morální hodnotový systém. Kdo vám jej v životě nejvíce ovlivnil a pomáhal budovat?
Tady je to úplně jednoznačné – rodiče. Měl jsem a mám velké štěstí. Takže za to můžou oni.
Často zmiňujete přání, abychom jako společnost víc přemýšleli. Jak toho docílit?
Tím, že ukážeme, že se nám přemýšlení vyplatí. Že je zábavné a hlavně užitečné. Protože ono přemýšlet upřímně řečeno bolí. Stojí to čas a energii. Člověk si občas musí říct, že něco nechápe, že něco neví, že je něco jinak, než si myslel. Musí si přiznat svoje chyby. A to není nic příjemného. Ale když vidíme, že nám to k něčemu je, že jsme se nad něčím zamysleli a že nám to pomohlo, tak to příště uděláme znova. Ať už to bude tím, že někde ušetříme nějaké peníze, čas, nebo budeme prostě zajímavější. Anebo tím, že až si příště sedneme do auta, řekneme si – hele, kdyby se pozice satelitů, které zajišťují GPS, neporovnávaly podle teorie relativity, tak bychom se zítra v našich zeměpisných šířkách netrefili do našeho cíle o dva a půl kilometru. Pro mě to není o tom, že chci, aby si lidi pamatovali, jaká je rovnice teorie relativity. Vůbec. Já ale chci, aby dostali potravu k přemýšlení. Kterou nejen že rádi sní, ale ještě se budou chtít zakousnout víc.
Prý jste defaultní optimista. Je to tak?
Ano, je. A neměnil bych!
Na co se v dohledné době nejvíc těšíte?
Těším se, že dnes večer budu dětem číst pohádku. Těším se na Vánoce, na to, že půjdu zítra běhat a že ještě dneska budu cvičit. Těším se, že tento týden půjdu lézt na stěnu, nebo aspoň doufám, že to stihnu. Těším se, že si s kamarády sedneme do hospody a pokecáme. Těším se na strašně moc věcí. I když je na světě spousta problémů, které musíme řešit, tak je to tu prostě fakt dobrý. Fakt jo.
Danieli, děkuji za Váš čas na rozhovor, budeme se na Vás těšit 11.12.2025 v KC Beseda
_____
Text: Anna Beáta Háblová