Výzvy architektury a urbanismu
Josef Pleskot je architekt, který má dar vyhmátnout esenciální potřebu místa. Namísto toho, aby slepě plnil zadání investora, tato zadání pomáhá přeformulovávat. Jemná přediva vztahů lokalit neválcuje rozpoznatelným rukopisem, naopak svými stavbami harmonizuje a sceluje. Nebojí se stavět dominanty, přesto jeho práce s geometrií v prostoru i hmotě dokáže odkazovat na něco duchovního a nehmatatelného.
To je můj medailon architektovi, kterého sleduji už od dob svých studií. Na jehož realizacích jsem se sama učila práci s prostorem, světlem, měřítkem. Jeho architektura je až magicky nadčasová a mně osobně žádná z jeho staveb ještě nijak neomrzela. Nejraději mám jeho rekonstrukci kulturního centra Dominikánská 8 na Starém městě, kde i toalety dokázal navrhnout jako objekt, který svou oválnou geometrií povznáší. Nejinak je tomu třeba se známým Průchodem valem Prašného mostu v Jelením příkopu Pražského hradu. Je to jen průchod, řeknete si. Ale přitom – taková krása!
V rámci své přednášky pro Klánovickou akademii nám Josef Pleskot představí více ze svých realizací a způsobu myšlení, které jej k návrhům vedly. Zaměří se také na problémy a výzvy architektury a urbanismu v Česku po roce 1989.
Josefe, téma přednáškového cyklu Klánovické akademie je kvalita života. Co pro Tebe tento pojem znamená?
Kvalita života? To je pro mě něco jako plné vědomí, ostré vidění, pevné ukotvení, vnitřní klid a radost, naděje, dar lásky, schopnost soucitu, víra, zázemí rodiny, uspokojení z dělání.
Jak ke kvalitě života přispívá architektura?
Asi tím, že má moc ty abstraktní pojmy materializovat, vytvářet prostředí pro dobré vztahy, upevňovat v člověku plné vědomí, posilovat jeho ostré vidění, poskytovat mu možnost pevného ukotvení.
Co Tě k dráze architekta přivedlo? Co byl ten iniciační moment?
Když jsem pochopil, že nemohu být dobrým malířem ani jasnozřivým vykladačem umění, zbyla mi architektura. Nestěžuji si. Získal jsem dojem, že v ní mohu nacházet všechno, a nacházím. A ještě anekdoticky a také popravdě: když jsem se napoprvé na architekturu nedostal, přijali mě na obor pozemní stavitelství. To mě ale neuspokojovalo. Nicméně měl jsem již zakoupená krásná rýsovací péra. Z pozemního stavitelství jsem chtěl odejít, těch pér mi ale bylo líto, a tak jsem to zkusil ještě jednou na architekturu. Klaplo to.
S uměním jsi ale stále svázán. Ve svém holešovickém ateliéru hostíš výstavy mimořádných českých umělců a umělkyň. Také ve svém rozhlasovém vzpomínání na Vltavě zmiňuješ, že už v deseti letech Tě uhranula kniha ilustrovaná Stanislavem Kolíbalem. Jak umění ovlivnilo a ovlivňuje Tvou tvorbu a nahlížení architektury?
Tajemství, které ukrývá umění, mě přivedlo k tajemství, které má architektura. Umění je mi po celý život opěrnou holí. Když se nemohu zorientovat v architektuře, ohlížím se po umění, ptám se, jaké by mi mohlo dát vysvětlení.
Jsi nositelem mnoha cen, ale hlavně - jsi ikonou pro aspoň dvě generace architektů a architektek, mezi které se také řadím. Jaké ocenění tvé tvorby je to, které Tě v životě potěšilo nejvíc?
Ocenění jsou příjemnými společenskými hrami. Mohou být i klamavá a dokonce i nespravedlivá, ale neříkám, že nejsou důležitá, pomáhají k orientaci, kdo je kdo, a jak moc je důležité, co dělá. Dokážou posilovat, avšak nebezpečné je podléhat jejich kouzlu, nechat se jimi ošálit. Osobně si velmi vážím Čestného občanství města Litomyšle a Ceny města Ostravy. Všimli si, že jsem těm městům dal vše, čeho jsem byl schopen. Ale největším oceněním je pro mě, když vidím, že v prostoru, který jsem udělal, jsou lidé rádi.
Jaký máš vztah ke svým starším realizacím? Myslíš na ně, nebo je necháváš plout jejich dalším životem a netrápíš se tím, kam s nimi pohnul čas?
Jsem už ve věku, kdy mým nejstarším realizacím může být i půl století. Když se s nimi po delší době setkám a zjistím, že jsou ve stavu, jako bych je vytvořil nedávno, jsem rád. Když ale zmizí, nerozčiluji se, netruchlím. Tak to prostě v tisíciletém vývoji architektury je.
Jak vnímáš vztah architektury a urbanismu? Jsou to pro Tebe dva obory, nebo jeden a tentýž, jen v jiném měřítku?
Pojem urbanizmus je v mém pojetí obsažen v pojmu architektura. Bez přemýšlení v širokých urbánních souvislostech prostě neumím navrhnout dům.
Ráda vzpomínám na brainstormingová setkávání ve Tvém ateliéru nad vizí Pražského hradu. Koneckonců, právě na Hradě je jedna z tvých ikonických staveb Průchod valem Prašného mostu. Jak Pražský hrad a jeho budoucnost vidíš dnes?
Pražský hrad je pro mě koncentrátem českých a středoevropských dějin. Navíc je stále autentickým symbolem naší státnosti. Podle mě vše, co se na Hradě děje, má rezonovat jeho tisíciletá paměť. Je živou památkou, která má být žitou přítomností neustále obohacována. Ve stylu našeho rozhovoru, je tou živou architekturou, která nám silně přispívá ke kvalitě života jako pevný bod, z něhož je možné brát sílu a jisté ukotvení.
Jaké místo z hlediska kvality architektury a urbanismu máš nejradši?
Zmínil jsem Pražský hrad, ale už několikrát jsem řekl, že mám moc rád místa Karlova města (Nového města pražského). Často uvádím okolí kostela sv. Jindřicha, silně na mě působí i okolí kláštera Na Slovanech, okolí kostela sv. Kateřiny, Albertova, Karlova... absolutně silná místa ustanovené urbanistou – lokátorem Karla IV. A pak mám rád místo mého dětství, vrch s kostelem sv. Jakuba v Čížové u Písku.
Na co se v dohledné době nejvíc těšíš?
Na možnost oživit první ženský klášter v Čechách, sv. Jiří na Pražském hradě. Na možnost učinit z něho vrcholnou kulturní instituci s názvem Georgiana.
Tak to se na Tvé další krásné dílo těším i já. Milý Josefe, děkuji moc za tento příjemný rozhovor, budeme se na Tebe těšit 23.04. v KC Beseda.
Text: Anna Beáta Háblová