Život v komunistickém (ne)ráji
Když Tomáš Etzler do Pekingu v roce 2006 přijel byl z něj nadšen. Byl přesvědčen, že je svědkem zrodu supervelmoci 21. století. Už po několika měsících začal ale tento názor erodovat. Proč si Tomáš dnes myslí, že Čína si slovo supervelmoc nezaslouží? Nikdo nemůže vzít Číně zasloužený kredit, kdy z jedné z nejchudších zemí na světě vyrostlo za posledních třicet let druhé největší hospodářství světa. Zdaleka ne všichni, podle Tomáše z tohoto ekonomického zázraku benefitovali a životní úroveň, stejně jako kvalita života je podle něj stále daleko za životní úrovní České republiky a jiných zemí EU.
Téma přednáškového cyklu Klánovické akademie je kvalita života. Co pro Vás tento pojem znamená?
Žít kvalitní život pro mě znamená žít důstojný život ve svobodné a demokratické zemi. Žít ve svobodách, které vám neupírají možnosti na sebeuplatnění, umožňují nám svobodně se vyjadřovat, nežít život ve lži nebo cestovat.
Vystudoval jste pedagogickou fakultu v Ostravě. Kde se ve vašem životě vzal ten impulz nebo okamžik, který Vás přivedl k práci zahraničního zpravodaje?
Pro ostravská a severomoravská periodika jsem psal už na pajdáku. Byly to recenze koncertů rockové hudby. Po škole jsem kombinací drzosti a štěstí nastoupil jako dramaturg hudebně zábavných pořadů Ostravského studia Československé televize. V roce 1991 jsem pak odcházel do Ameriky s tím, že se tam prosadím buď v televizi nebo ve filmu. Novinařina si mě tak nějak našla, když jsem studoval na škole hromadných médií na University of Colorado.
Co je podle Vás největší mýtus o práci válečného reportéra?
Já moc mýtů neznám, je to respektovaná práce, ale párkrát jsem se setkal s přesvědčením, že váleční novináři nosí zbraně. Což je nesmysl.
Sedm let jste působil jako reportér v Číně. Vaše zkušenosti a zážitky Vás vedly k napsání dvou knih Novinářem v Číně a také k natočení dokumentu Nebe o malém katolickém sirotčinci v severovýchodní Číně, který ostře kontrastuje s tvrdou realitou čínského režimu. Našel jste v Číně i jiná místa lidskosti?
Ve veřejném prostoru nebo nějaké instituci ne. Ale individuálně, v soukromí většina Číňanů, se kterými jsem se stýkal lidská a empatická byla.
Pamatuji se na návštěvu Benátského bienále architektury, kde mne hluboce zasáhl dokument o čínských převýchovných táborech, kam režim posílá kohokoliv, kdo s diktaturou nesouhlasí nebo se vychyluje od normálu. Preciznost utajení těchto vězeňských areálů, kontrola a rafinovanost mechanismů k vymývání mozků (mj. nepřetržitě puštěný rozhlas s propagandou i během spánku) byla děsivá. Co bylo a je na Číně nejděsivější pro Vás?
O převýchovných táborech a s jejich přeživšími jsem natáčel také a děsivé to bylo. Mě děsila ta naprostá bezcitnost společnosti jako celku, opovržení nad lidským utrpením a neúcta k lidskému životu. Je to brutální společnost, i když i tam občas uslyšíte o nějakém činu dobrosrdečností. Zdůrazňuji slovo občas. Také mě děsila neuvěřitelná chudoba v mnoha částech čínského venkova. Viděl jsem tam chudobu horší než v Afghánistánu nebo na Haiti.
Čím se zpravodajství v Číně lišilo od zpravodajství v ostatních zemích, kde jste působil?
Ve všem. V žádné jiné zemi, a pracoval jsem ve více než šedesáti, mě za výkon mé práce nezatkli. V Číně třiadvacetkrát. V žádné jiné zemi mi policie nekradla natočené materiály. V žádné jiné zemi mi neodposlouchávali telefony. V žádné jiné zemi jsem neměl odposlouchávací zařízení v redakci i doma. V Číně jsem se musel naučit natáčet strašně rychle a obezřetně, než se objeví policie. Musel jsem být pořád ve střehu. Bylo to vyčerpávající.
Co Vám pomáhalo překonávat období, kdy jste se cítil vyčerpaně nebo „na dně“?
Víra, že to, co dělám má smysl. Láska k novinařině. Parta, se kterou často pracoval. Hodně jsem i ve válkách poslouchal všemožnou hudbu, od metalu po klasiku. A přiznám se, že v nejvypjatějších a nejhorších situacích nebo obdobích jsem se uklidňoval i alkoholem.
Pokaždé, když se vrátím z jakýchkoliv zahraničních destinací domů, uvědomím si, jak je Česko přívětivé, útulné a z hlediska přírody různorodé místo k životu. Jak jste to měl s návraty do Česka Vy?
Žil jsem dvacet šest let v zahraničí a do Česka skutečně jezdil jen zřídka. Teď už jsem ale devět let zpátky a jsem za to rád. Česko je nádherná svobodná země s nádhernými městy a vesnicemi. Až se naučíme volit lidi, kteří to se zemí skutečně myslí dobře, bude to ráj na zemi.
Protože píšete, nemohu se nezeptat i na to, co čtete. Kdo jsou Vaši oblíbení autoři a autorky?
Už několik let procházím obdobím, kdy opět čtu knihy, které jsem četl už na gymnáziu nebo na vysoké škole. Přečetl jsem například všechny eseje Georgea Orwella, kompletní povídky Ernesta Hemingwaye, knihy Ray Bradburyho, Kurta Vonneguta nebo Isaaca Bashevise Singera. Čtu to všechno konečně v originále. Na nočním stolku mi ale leží také Čokoládová krev, poslední román Radky Denemarkové. Rád čtu literaturu faktu, a právě jsem dočetl knihu rozhovorů Bůh je rudý, otřesná svědectví o zvěrstvech páchaných na čínských křesťanech, kterou napsal disident Liao I-wu.
Čemu se kromě psaní věnujete dnes?
Jezdím po celé republice s přednáškami. V zimě jsem začal podcast se zajímavými hosty, které jsem potkal za více než čtvrtstoletí svého života v zahraničí, ale musel jsem to záhy ukončit, protože mi to bralo hodně času a rozptylovalo od psaní. Až dopíšu, co potřebuji, vrátím se k tomu.
Na co se v dohledné době nejvíc těšíte?
Na to až dokončím další knihu. Nepíše se mi lehce a už se to vleče třetím rokem. Na letní dovolenou s partnerkou a dětmi u moře a poté na lezení ve Vysokých Tatrách a v Alpách.
Text: Anna Beáta Háblová