Konec dobrý, všechno dobré?
Martin Loučka je zakladatel Centra paliativní péče, psycholog, vedoucí oddělení lékařské psychologie na 3. lékařské fakultě UK. Paliativní péči studoval v doktorském programu na Lancaster University v Anglii a působil na Icahn School of Medicine v New Yorku. V letech 2017-2023 byl vědeckým sekretářem České společnosti paliativní medicíny. Klinicky působí jako psycholog na oddělení paliativní péče Fakultní Thomayerovy nemocnice. Od roku 2024 je jedním z českých stipendistů nadace Ashoka, která po celém světě podporuje hybatele společenských změn.
V rámci jeho přednášky pro Klánovickou akademii budeme diskutovat o tom, co je důležité pro lidi, kteří se blíží závěru života, jak nám všem může pomoci paliativní péče, a zda se lze na smrt dobře připravit. Nemineme ani otázky, zda v naší zemi funguje či nefunguje systém zdravotních služeb, a do jaké míry je smrt a umírání stále ještě tabu.
Téma letošního přednáškového cyklu Klánovické akademie je kvalita života. Co pro Vás tento pojem znamená?
Kvalita života je pro mě klíčový pojem, se kterým v paliativní péči pracujeme každý den. Přesto mám pocit, že většina lidí toto sousloví ve svém běžném životě příliš nepoužívá. V naší práci je ale zásadní, abychom při péči o konkrétního pacienta a jeho rodinu nejprve porozuměli tomu, co právě pro ně dává životu smysl — co je těší, čeho se obávají, co jim přináší radost a co považují za důležité. To vytváří onu „kvalitu života“, kterou pak vnímáme jako jakýsi rámcový cíl, ke kterému směřujeme naši podporu.
Jak byste paliativní péči, které se věnujete, ještě víc popsal?
Paliativní péče se snaží zajistit, aby nemocný člověk i jeho blízcí měli podporu ve všem, co potřebují k tomu, aby čas, který jim ještě zbývá, mohl být co nejlepší. Patří sem nejen péče o tělesné obtíže, jako je bolest nebo dušnost, ale také podpora psychická a duchovní, pomoc s praktickými záležitostmi nebo s řešením složitých sociálních situací. Paliativní péče se zkrátka dívá na člověka v jeho celistvosti a snaží se mu být nablízku tam, kde je to nejvíce potřeba. Je také potřeba dodat, že se nejedná pouze o ten úplný závěr života, paliativní péče se v moderním pojetí má a může poskytovat již od momentu, kdy člověk zjistí, že má nějaké závažné, život ohrožující onemocnění, které bude mít široký dopad na jeho život.
Smrt je jedním ze zásadních témat, se kterými se v životě potýkáme. Jaký způsob přemýšlení vás k ní přivedl?
K myšlence paliativní péče mě přivedlo právě hlubší přemýšlení o smrti jako o jednom z klíčových témat lidského života. Poprvé jsem se s tímto pohledem setkal v knihách autorů zabývajících se existenciální psychoterapií. Ti popisují smrt — vedle smyslu života, osamělosti a svobody — jako jedno ze základních témat, která nás v životě opakovaně provázejí a ke kterým si každý z nás musí hledat vlastní odpověď. Tahle myšlenka mě hluboce oslovila. A když jsem se tehdy jako student psychologie začal rozhlížet po tom, jak se s těmito existenciálními otázkami pracuje v praxi, objevil jsem hospicové hnutí a paliativní péči.
Umírající i pozůstalí se často ocitají v sociální izolaci. Neumíme s nimi o nemoci nebo smrti mluvit, nevíme jak. Jaká je v tomto ohledu nejlepší cesta? Co byste poradil někomu, jehož příteli umírá žena?
To jsou velmi těžké situace a není vůbec jednoduché se v nich zorientovat — obzvlášť když se nás osobně týkají. Když blízkému člověku umírá partner nebo partnerka, jsme často paralyzovaní, nevíme, co říct, máme strach, že něco pokazíme. A to je naprosto normální. Důležité je si uvědomit, že pomoc není o dokonalých slovech. Někdy úplně stačí říct: „Franto, vím, že to máš teď těžké. Rád bych ti nějak pomohl, ale nevím přesně jak. Kdybys cokoliv potřeboval, dej mi vědět. Myslím na tebe.“ I taková jednoduchá věta může znamenat hodně.
Klíčové je, aby druhý člověk cítil, že na to není sám, že se na nás může obrátit. Nemusíme mít připravené složité věty nebo řešení. Naopak, přiznat vlastní nejistotu a přitom zůstat přítomní a dostupní může být tou největší oporou. Je také důležité se připomínat — nejen bezprostředně po nějaké ztrátě, ale i s odstupem času. Mnoho lidí po pár měsících váhá, jestli je „ještě vhodné“ se ozvat. A právě tehdy bývá podpora nejvíc potřeba. Klidně napište jednoduchou zprávu: „Myslím na tebe. Jsem tu, kdyby bylo cokoliv potřeba.“
A nakonec — někdy se může stát, že náš blízký pomoc odmítne. I to je v pořádku a měli bychom to nebrat osobně. Každý člověk potřebuje jiný způsob podpory a někdy i čas, aby si o ni dokázal říct.
Určitě o tom budete ještě mluvit v rámci své přednášky v Klánovické Besedě, přesto - mohl byste nastínit, jakým způsobem se lze na umírání připravit už během našich životů?
V paliativní péči někdy říkáme, že člověk umírá tak, jak žil. A ono to opravdu do velké míry platí. Pokud žijeme život, ve kterém máme hezké vztahy, dokážeme spolu mluvit o těžkých věcech, máme se rádi a jsme si nablízku, pak i umírání může být o něco snazší — v tom smyslu, že se lépe domlouváme, co je důležité, co si ten konkrétní člověk přeje a jak to zajistit. A bohužel to platí i obráceně.
Z mého pohledu tedy nejlepším způsobem, jak se na umírání připravit, je žít dobře svůj život. Neodkládat důležité věci, nepromeškávat dny, uvědomovat si, že náš čas je omezený. Přemýšlet o tom, co je pro nás důležité, co má hodnotu, a tyto hodnoty skutečně naplňovat. A také využívat příležitosti, které nám život přináší — například když se nás dotkne nemoc nebo smrt někoho v okolí, nebo se s tím setkáme v médiích. I takové chvíle můžou být impulsem k otázce: Co bych si v takové situaci přál já? Co bych rozhodně nechtěl? Co by bylo důležité, aby moji blízcí věděli?
Pokud si tyto věci promyslíme a případně o nich i dokážeme promluvit se svými blízkými, může nám to v budoucnu hodně ulehčit. Nejen z hlediska organizace péče, ale hlavně v tom, že se ve velmi náročných chvílích budeme moci opřít o to, co jsme si dopředu vyjasnili — a nebudeme muset vše řešit až ve chvíli, kdy je to pro všechny velmi náročné a emoční.
Zdá se mi, že vedle tématu běžné paliativní péče je tady ještě ta dětská. Nedávno jsem se zúčastnila představení Děti U, multižánrového projektu souboru Tantehorse na podporu dětské paliativní péče, který mě opravdu hodně zasáhl. Je umění podle vás jednou z možných cest, jak toto téma vnášet do společnosti?
Ano, umění je podle mě jednou z velmi vhodných cest, jak téma paliativní péče vnášet do veřejného prostoru. Pro mnoho lidí je mnohem přístupnější setkat se s tímto těžkým tématem právě prostřednictvím uměleckého prožitku — ať už jde o divadelní představení, hudbu, výtvarné umění, literaturu nebo film. Umění dokáže otevírat emoce i otázky, ke kterým bychom se jinak možná vůbec neodvážili přiblížit. A právě to je nesmírně cenné.
Zároveň jste zmínila jednu z nejcitlivějších oblastí paliativní péče — péči o děti. V České republice se v posledních letech v této oblasti odehrává skutečně výrazný posun. Obrovskou zásluhu na tom má Nadace rodiny Vlčkových, která se dětské paliativní péči systematicky věnuje a podporuje řadu důležitých projektů. Díky tomu dnes máme skvělé týmy napříč republikou — například ve Fakultní nemocnici v Motole pod vedením paní doktorky Hrdličkové, v Olomouci, v Brně nebo v Ostravě, kde působí mobilní tým Ondrášek.
A je důležité připomínat, že paliativní péče není určena jen seniorům. Vedle dětských pacientů je mnoho dospělých, kteří jsou v produktivním věku a žijí s vážnou nemocí, kterou nelze vyléčit. Paliativní péče je tu pro všechny, kterým může pomoci žít co nejlépe — bez ohledu na věk.
Přemýšlíte nad tím, co bude po smrti?
To je opravdu velká a těžká otázka. Byl jsem vychován v křesťanském pohledu na posmrtný život, zároveň si pamatuji jednu větu z Bible, která „nebe“ popisuje jako „co oko nevidělo, ucho neslyšelo, co člověku ani na mysl nepřišlo“. A právě tak to i vnímám — jako něco, co přesahuje naše chápání. Naše představy o tom, co bude po smrti, podle mě vycházejí hlavně ze snahy nějak se vyrovnat s existenciální nejistotou a úzkostí, kterou tato otázka přináší a představy přetavovat v obrazy, které jsou ale nutně spojeny s naší omezenou zkušeností života zde na zemi. Věřím v Boha, ale úplně si nemyslím, že nás čeká fousatý stařeček na obláčku. Takže jsem v klidu a přiznám se, že osobně tomuto přemítání mnoho času nevěnuji. Spíš se snažím soustředit na to, co máme tady a teď. Na to, jak smysluplně využít čas, který nám byl dán tady na zemi a ten pokud možno dobře prožít až do úplného konce.
Co pozitivního nám podle vás naše konečnosti přináší?
To je těžká otázka a nechci tu působit jako nějaký velký filozof, ale souhlasím s myšlenkou, že právě konečnost našeho života v sobě nese určitý potenciál. Uvědomění si, že náš čas je omezený, v nás může probudit větší vnímavost k tomu, co je důležité — a motivaci ten čas naplnit co nejlépe. Místo abychom vše odkládali na „někdy později“, můžeme začít žít vědoměji už teď.
Pokud tedy konečnost vnímám jako něco pozitivního, pak právě v tom, že nás může vést k plnějšímu a smysluplnějšímu životu. Jako takové moderní „memento mori“ — připomínka, že náš čas tu není nekonečný, a právě proto má takovou cenu. Může to být impulz k tomu, abychom využili příležitosti, které nám život nabízí, a dobře naložili s tím, co máme.
Přestože jsme se teď celou dobu bavili hlavně o konečnosti, strachu a pomíjivosti, zajímalo by mě, na co se v nejbližších dnech nejvíce těšíte a jaké máte plány do budoucna?
Těším se na spoustu věcí. Snažím se žít radostný a naplněný život, a velkým zdrojem radosti je pro mě naše rodina — máme tři malé dcery, takže doma je pořád živo a veselo. V pracovním životě se toho teď také děje opravdu hodně. V Centru paliativní péče dokončujeme velký projekt se záchrannými službami z celé republiky — spolupráce s nimi pro mě byla velmi inspirující. Zároveň startujeme nový projekt zaměřený na podporu paliativní péče v léčebnách dlouhodobě nemocných, což jsou nejméně populární zařízení z hlediska toho, kde by si lidé přáli umírat, a přitom právě tam svůj život končí velké množství pacientů. Čeká nás také řada kurzů pro lékaře a sestry zaměřených na komunikaci závažných zpráv a připravujeme druhý ročník naší osvětové kampaně prohlidkazivota.cz. Práce je hodně, ale mám velkou radost z toho, že na tom všem mohu spolupracovat se skvělým týmem kolegyň a kolegů, bez kterých by to nešlo. A právě na tu společnou práci i další kroky se moc těším.
Martine, děkuji Vám za tento důležitý rozhovor o nesnadných tématech. Budeme se na Vás moc těšit 12.06. v KC Beseda.
_____
Text: Anna Beáta Háblová