Klíč k podpoře duševního zdraví
Marie Hájek Salomonová vystudovala neurovědu na University of Nottingham. Po návratu do Česka založila a 7 let vedla neziskovou organizaci Nevypusť duši, jejíž správní radě nyní předsedá. V současné době se také zabývá advokační činností a synergií organizací v oblasti duševního zdraví a wellbeingu směrem ke státu, veřejné správě a široké veřejnosti. Jejími tématy jsou prevence, včasná intervence, dostupnost služeb a dodržování lidských práv v systému péče o duševní zdraví. Je členkou Národní rady pro duševní zdraví.
V rámci její přednášky pro Klánovickou akademii se dozvíme, co je klíčem k podpoře duševního zdraví, jak přemýšlet nad prevencí a wellbeingem, nebo co dělat, abychom dokázali poskytnout podporu našim nejbližším. Bude otevřeno téma vyhoření u dospělých nebo nárůst psychických obtíží u dětí a také zjistíme, jak vést podpůrný rozhovor nebo kam se v případě obtíží obrátit.
Marie, téma letošního přednáškového cyklu Klánovické akademie je kvalita života. Co pro Vás tento pojem znamená?
Kvalita života pro mě znamená především možnost žít naplněný, smysluplný a vyvážený život. Znamená to pro mě mít láskyplné a přijímající vztahy, které mě posilují, práci, která mi dává smysl, a mít možnost být v prostředí, kde se cítím bezpečně a mohu být sama sebou. Moje osobní kvalita života velmi úzce souvisí s duševním zdravím, i proto, že občas dostává právě potížemi s duševním zdravím dost zabrat. Kvalita života je pro mě také neoddělitelná od kvality života společnosti, ve které žiji, a od událostí a atmosféry, které společností hýbou. Je tak pro mě úzce spojena s tím, jestli můžu autenticky žít své hodnoty a také s tím, zda mohu být součástí a přispívat k pozitivním změnám ve svém okolí.
Kvalita života úzce souvisí i s tím, jak se sami v sobě cítíme. Vy jste zakladatelkou neziskové organizace Nevypusť duši. Co vás k jejímu založení vedlo?
K založení Nevypusť duši mě vedla osobní zkušenost s psychickými potížemi, které jsem začala prožívat jako teenagerka. Dlouhou dobu jsem si tím procházela bez dostatečné podpory a bez otevřeného prostoru, kde by se o duševních potížích dalo mluvit bez ostychu. Po návratu ze studia neurověd v Anglii, kde jsem na univerzitě měla možnost vidět přístup tamního vzdělávacího systému k duševnímu zdraví mladých lidí a pobýt v zemi, která měla za sebou velkou reformu péče o duševní zdraví, jsem cítila, že Česko v tomhle tématu potřebuje pošťouchnout. Spolu s kamarádkou Terezou Růžičkovou, která měla obdobnou zkušenost, jsme založily Nevypusť duši – původně malý studentský projekt, který měl pomoct destigmatizovat téma, otevírat příběhy a později nabízet vzdělávání o duševním zdraví hlavně mladým lidem.
Co si jako neurovědkyně představíte pod pojmem duše?
Z pohledu neurovědy je to fascinující propojení struktur v mozku, které dávají vzniknout našemu prožívání. Už dlouho ale přemýšlím nad duší a duševním zdravím v daleko bohatším kontextu, než mi nabízela čistě moje neurovědní studia. Vnímám ji jako souhrn našich emocí, hodnot, myšlenek a vztahů. Jako prostor, který lze někdy jen těžko předvídat nebo kvantitativně popisovat, do kterého se otiskne každá naše životní zkušenost a kde se potkává to vnitřní s tím vnějším. Je to pro mě místo, kde může pramenit kreativita a empatie, sídlit víra, svědomí nebo úvahy nad smyslem života.
Jaká je vaše nejoblíbenější část mozku a proč?
Mou nejoblíbenější částí mozku je hipokampus. Fascinuje mě tím, že patří mezi málo oblastí mozku, kde dochází k neurogenezi – tedy k tvorbě nových nervových buněk – i v dospělosti. To je ohromující, protože po dlouhá desetiletí jsme si mysleli, že mozek dospělého člověka už nově nevytváří neurony. Hipokampus hraje zásadní roli v procesu učení, paměti a prostorové orientace, ale také v regulaci emocí a zvládání stresu. Je klíčovým hráčem v procesu neuroplasticity – schopnosti mozku se měnit a adaptovat na nové zkušenosti. Právě díky této plasticitě máme šanci uzdravovat se, rozvíjet a znovu se stavět na nohy, i když zažijeme náročná období. A to mi přijde neuvěřitelně nadějeplné.
Už víc než půl rok chodím na psychoterapii a nemohu si ji vynachválit. Myslím, že je to to nejlepší, co jsem pro sebe mohla v poslední době udělat. Mění to nejen mě, ale i vztahy, ve kterých žiji, a také mé blízké. Přesto je chození k psychologům stále často vnímáno jako slabost nebo něco zbytečného. Proč tomu tak je? A mění se to k lepšímu?
V některých bublinách, kde mám tu čest trávit část svého času, už to tak není. Ale máte pravdu, stále se s tím setkáváme. Za mě je to z velké části historický problém. Generace před námi vyrůstaly v prostředí, kde se o emocích nemluvilo a kde ukázat zranitelnost znamenalo selhání. Psycholog pak byl často spojován s "blázincem" nebo patologickým případem. Psychologie a psychiatrie byla dokonce v minulém režimu využívána k represi těch, které bylo potřeba umlčet nebo někam “odklidit”. Mění se to – pomalu, ale jistě. V médiích se více mluví o duševním zdraví, osobnosti veřejného života sdílejí své zkušenosti a hlavně – mnoho mladých lidí o těchto tématech mluví otevřeně. I tak ale u některých skupin zůstává strach z odsouzení nebo nedůvěra v odbornou pomoc. I proto je důležité nepřestávat mluvit o tom, že říct si o pomoc je odvaha, ne selhání.
Jak je na tom s duševním zdravím současná generace Z?
Generace Z je na jednu stranu i dle dat k duševnímu zdraví vnímavá, informovaná a otevřená. Na druhou stranu ale čelí velkému tlaku a společenským výzvám a čísla ukazují na nárůst duševních obtíží. Mnozí už umí najít ta správná slova a seberou odvahu se svěřit, ale často bohužel narážejí na systém, který jim není schopen naslouchat a včas poskytnout pomoc.
Co by měli rodiče dělat, pokud se jejich děti potýkají s panickými atakami nebo úzkostmi?
Hlavně nepanikařit, nebát se zeptat, naslouchat a klidně si sami říct o pomoc - třeba na Rodičovské lince nebo na Lince pro rodinu a školu. Důležité je dítě podpořit, dát mu najevo, že to, co prožívá, je reálné a že s tím není samo. Vyslechnout ho bez hodnocení, nebagatelizovat. Tak často jsme v Nevypusť duši tuhle otázku dostávali, a to nejen od rodičů, ale i dalších osob, které jsou v kontaktu s dětmi a mladistvými, až moje kolegyně s přispěním dalších odborníků a odbornic daly dohromady studijní materiál, který umí provést náročnými konverzacemi a podržet je i v momentech, kde se necítí jistě. Když si rodič není jistý, nikdy není na škodu situaci zkonzultovat s odborníkem nebo odbornicí - nemusí to být hned klinická psycholožka nebo psychiatr, může to být psycholog ve škole, konzultantka na lince důvěry, blízká sociální služba. Pokud se jedná o duševní obtíže, které narušují běžný život dítěte, určitě je na místě vyhledat pomoc. Zároveň vždycky ráda připomínám, že je nesmírně důležité, aby rodiče uměli pečovat i o sebe – jen tak mohou být pro dítě oporou.
Jak vytvářet doma i ve škole bezpečné prostředí, kde se děti nebojí o čemkoliv mluvit a s čímkoliv se svěřit?
Bezpečné prostředí vzniká tam, kde se člověk cítí přijatý a slyšený. Doma je to o každodenní komunikaci – ptát se dětí, jak se cítí, sdílet i své vlastní emoce, nezapomínat se třeba ptát i na online svět – tam nejen děti, ale i my dospělí, trávíme spoustu času a značně nás ovlivňuje. Velmi málo o něm ale společně mluvíme. Ve škole k bezpečnému prostředí velmi přispívá jistá předvídatelnost, vize školy, která akcentuje i wellbeing studujících a pracovníků a pracovnic školy, možnost dětí a dospívajících participovat na rozhodnutích a dění ve škole.
V současné době se ve filosofii často mluví o odolnosti, odolné společnosti, o schopnosti čelit krizím a výzvám. Jak lze pracovat na své duševní odolnosti?
Odolnost není něco, co máme nebo nemáme – je to schopnost, kterou můžeme rozvíjet. Ačkoli k jejímu rozvoji mohou přispět právě chvíle nepohody, které se nám podaří zvládnout, vystavování se chronickému stresu není něco, co by nám k jejímu pěstování pomohlo. Dávat sám sobě výzvy nebo je přijímat v pracovním i osobním životě, ale přitom mít možnost se vracet do spolehlivého, předvídatelného a přátelského prostředí k odpočinku a zpracování emocí, je dobrý základ pro práci na vlastní odolnosti.
Proč je stále malá ochota měnit přístup k duševnímu zdraví globálně?
Zčásti kvůli přetrvávajícímu stigmatu, ale i kvůli tomu, že duševní zdraví je ovlivněno tolika různými faktory. Komplexní problémy vyžadují komplexní řešení, a ta je téměř nemožné stihnout přinést za jedno volební období. Systémové změny – třeba ve školství nebo zdravotnictví – jsou vždy náročné a vyžadují politickou odvahu, čas, peníze a určitý konsensus těch, kteří mají být do změny zapojeni. V tématu, u kterého je nutné myslet na biologické, psychologické, sociální i spirituální rozměry, je tohle těžké. Globální uchopení tématu duševního zdraví také možná bude vyžadovat docela hlubokou reflexi nad systémem, v kterém dlouhodobě žijeme a který v mnoha ohledech duševnímu zdraví zrovna nesvědčí. To může být těžké, ale paradoxně nám to může velmi pomoct. Třeba zaměřit se na wellbeing ve škole může na začátku působit až kontraintuitivně - potřebujeme přece výkon, ne nějakou péči o duši. Ukazuje se ale, že učení jde lépe dětem, které se cítí v bezpečí a duševně v pohodě. Takže je to win-win. Jen vymanit se z těch starých zajetých vzorců a setrvačnosti systémů dá fakt velkou práci.
Jak se vláda ČR staví k duševnímu zdraví?
V programovém prohlášení současné vlády je až překvapivě hodně bodů, které se nějakým způsobem týkají duševního zdraví. Problém je, že dlouhodobě nejsou naplňovány. Pro opravdové změny je potřeba uchopit téma multiresortně a s větší odvahou. Nedaří se nám naplňovat Národní akční plán pro duševní zdraví, promarnili jsme některé pozitivní trendy, které nastartovala reforma péče o duševní zdraví a stále věnujeme příliš malou pozornost prevenci a včasné intervenci. Přitom bojujeme s nedostatkem odborných kapacit, časovou, místní i finanční nedostupností služeb péče o duševní zdraví a velkou institucionalizací péče, zejména o osoby se závažnějšími formami duševních obtíží. Je jasně znát, že duševní zdraví nebyla poslední čtyři roky priorita. Neziskový sektor sehrává v péči o duševní zdraví v Česku ohromně důležitou roli, často za podmínek, které nejsou vůbec jednoduché. S nejistým financováním, v měnících se podmínkách a někdy i nejasné legislativě. Jsem zvědavá, jak se téma duševního zdraví promítne ve volebních programech, protože nejen pro mladé lidi je relevantní a volají po řešeních.
Co Vám osobně nejvíce pomáhá při péči o své duševní zdraví?
Mám své rituály – večerní klid, čas s rodinou, dostatečný spánek. Pravidelně chodím na terapii a beru léky. Pomáhá mi vědomí, že se můžu opřít o lidi, kterým důvěřuji, že dělám práci, která mě baví a má smysl. Čím dál tím více si uvědomuji, jak podstatné pro mě je mít vyvážený čas s manželem a synem a před počítačem a na jednáních. I když se někdy nedokážu odtrhnout od práce, vždycky je to nakonec dobře. A i když je někdy těžké do práce odejít, pomáhá mi i to, že jsem měla možnost nezůstat 3 roky čistě na mateřské.
Na co se v nejbližší době nejvíc těšíte?
Těším se na léto, spoustu slunce a chvíli na vydechnutí a delší čas s rodinou v Itálii, pokračující rozvoj Nevypusť duši, nové projekty, výzvy, mezioborové spolupráce a zapálené kolegy a kolegyně.
_____
Text: Anna Beáta Háblová