Midlife: nové společenské téma
Iveta Clarke je profesionální koučka, mentorka, facilitátorka a supervizorka. Je průkopnicí oboru koučování v České republice; řadí se do historicky „druhé generace“ profesionálních koučů, kteří začali přinášet osvětu o metodice i užitečnosti této práce do české společnosti i firemního prostředí. Od roku 2020 se soustřeďuje na spolupráci s lidmi ve středním věku, věnuje se studiu důsledků prodlužování lidského aktivního života, a to jak na jednotlivce, tak na společnost. Spolu s klienty, které provází, hledá cesty, jak lze toto historicky nově se definující životní období (midlife) využít ve prospěch jednotlivce, k zušlechtění kvality a k vyjasnění perspektivy jeho života a tím zároveň přispět ke kultivaci moudrosti a zralé prosperity v českém veřejném prostoru.
V rámci přednášky pro Klánovickou akademii se dozvíme, co je do mildlife, jak se liší jeho prožitek u žen a mužů, a jaké jsou o tomto tématu obecně akceptované mýty. Zjistíme také, co nového se lze v druhé polovině života naučit, a proč může být užitečné začít co nejdříve. Nemineme ani otázky úskalí středního věku v partnerských vztazích nebo téma přenosu moudrosti v multigeneračním prostředí.
Téma letošního přednáškového cyklu Klánovické akademie je kvalita života. Co pro Vás tento pojem znamená?
Kvalita života je pro mě průnik okolností a aspektů, které náš život rámují. Místo, kde jsme se narodili, do jaké doby, přístup k výchově, lidé, které v životě potkáme, vzdělání, jehož se nám dostane. Je to ale také naše vůle, náš charakter a naše ambice; naše ochota se neustále učit, naše schopnost reflektovat, a vědomé úsilí kultivovat naše vztahy a naši duši. Myslím, že našim životním úkolem i příležitostí je umocňovat náš vlastní vliv na to, jak žijeme a jaký život připravujeme našim dětem.
V rámci své přednášky sice budete mluvit o problematice středního věku, já bych náš rozhovor ale chtěla především vést k seznámení se s Vámi, k širšímu poznání Vaší osobnosti, zeptat se na Váš běžný život. Ve svých přednáškách totiž často mluvíte o odvaze být zranitelný, což je v prostředí korporátního světa, se kterým máte bohatou zkušenost, velmi neobvyklé téma. Jak vypadá taková odvaha v každodenním životě?
Žádná forma odvahy, ať ji definujeme jakkoli, se bez zranitelnosti neobejde. Zranitelnost je nejistota, risk a emoční odhalení. Je to schopnost ukázat náš opravdový postoj, aniž bychom dokázali předvídat, k čemu nakonec povede. Je to místo, kde se rozhodneme odložit naše dosavadní obranné clony a přiznat – nahlas, otevřeně, a především sami sobě – z čeho jsme utkáni, za čím si stojíme. Nejčastěji se s takovou situací člověk potká ve chvíli, kdy dá otevřeně najevo svůj nejpravdivější postoj nebo pocit. Kdy přiznáme, že něco cítíme. Proto se taková každodenní odvaha projevuje zejména ve vztazích k druhým lidem – v náročných konverzacích, ve sdílení příběhů, při konfrontaci našich hodnot, v naší schopnosti ustát konflikt. Takové situace nám život připravuje denně – často ale raději takové situace přejdeme bez toho, abychom využili jejich „odvahový“ potenciál. Raději volíme bezpečí obranné clony, kdy dokážeme mít situaci nějak pod kontrolou. „Raději ne, ještě ne, nechám to být…“ jsou častí strážci naší zranitelnosti. Pokud chceme posilovat odvahu, musíme projít jejich ochranný val.
Kdy bylo pro Vás nejtěžší takovou odvahu projevit?
Je to vždycky ve chvíli, kdy je třeba se za někoho postavit, sdělit náročnou zprávu, projevit účast anebo zaujmout stanovisko, ve kterém stojím sama oproti většině.
Ve svých rozhovorech také zmiňujete, že tělo ví dřív než mysl. Jak se učit naslouchat tělu, když jsme zvyklí žít hlavně v hlavě?
V životě zrajeme k celistvosti. V určité fázi je dobré si uvědomit, že máme dispozici mnoho zdrojů informací o tom, co lze použít k našemu rozhodování – tedy kromě našeho lidského intelektu také intuici, emoce a tělesné vjemy. Že naše tělo dokáže například vnímat energii druhých lidí, a že o našich vztazích k nim často rozhodují podprahové informace. Přístup k těmto informacím nám často zůstává skrytý, ale protože obsahují takový potenciál, je dobré jej otevírat prostřednictvím prohlubování a rozšiřování našeho sebeuvědomění – takzvané „práci na sobě“.
Pracujete s lidmi, kteří procházejí životními přechody. Co je podle vás největší výzvou, když se člověk ocitne „mezi starým a novým“?
Nejtěžší je identifikovat, že se nacházíme v přechodovém období, a potom rozpoznat, v jaké jsme jeho fázi: tedy zda musíme něco ukončit, začít něco nového anebo v něčem ještě zůstat.
Máte zkušenosti s emigrací, pobytem v uprchlickém táboře, s obtížemi spojenými s životem v nové zemi. Jak se díváte na současné uprchlíky hledající svůj nový domov v Evropě?
Moje vlastní zkušenost je nepřenositelná – odehrávala se v jiné době a jiném politickém kontextu, a také ve specifickém období mého života. S odstupem doby mohu říci, že šlo hlavně o hledání a potvrzení mé vlastní identity. Nešlo mi o život, jen o jeho kvalitu. Nikdo neumíme úplně říci, jak se dnešní lidé cítí v jiné zemi a s čím se potýkají. Jedno vím ale jistě – opuštění domova a vytržení z vlastních kořenů je specifická zkušenost, která vás ovlivní na celý život. Nikomu není v této situaci co závidět.
Mluvíte o tom, že růst často přichází skrze nepohodlí. Jak pomáháte lidem se takového nepohodlí nebát, ale naopak ho přijmout jako součást procesu?
Posilujeme spolu jejich odvahu ustát nejistotu. Čelit životním zkouškám, které nutně přicházejí tím, že spolu hledáme jejich vlastní zdroje. Lidé potřebují podporu, když je jim ouvej. Všichni ji potřebujeme. Být někým, komu se lze svěřit, s kým můžete sdílet, čím procházíte, a kdo váš příběh ustojí, to je služba, kterou bychom koneckonců mohli poskytovat jeden druhému. Já ji poskytuji lidem už bezmála pětadvacet let.
Když se podíváme na rodičovství — jaké vzorce nebo návyky si jako rodiče často neuvědomujeme, a přitom mohou dětem bránit v tom, aby byly samy sebou?
Myslím, že rodičovství je velmi osobní a subjektivní role. Nedá se naučit. Jsem toho názoru, že neexistuje vzor, kterým bychom se měli řídit. A nakonec si – dnes už v roli babičky – uvědomuji, že vše, co se nám v životě přihodí, tedy i jako dětem s našimi rodiči, má vliv na to, kým se stáváme.
Co pro vás znamená spiritualita v běžném životě?
Spiritualita je víra v přesah. V existenci vyššího vedení. V to, že nemusím všechno vědět, znát, řídit a předvídat. Je to rozhodnutí uvěřit, že se mohu s něčím potkat na půl cesty. Že když rozšířím své vnímání, aktivně spolupracuji s něčím, co je dáno, nebo co se děje, aniž bych to prvoplánově vnímala. Denně se s tímto rozměrem setkávám v rozhovorech s lidmi: když zažíváme napojení na sebe, máme v jednom okamžiku podobný prožitek, vjem nebo emoci, nebo máme náhle zcela určité povědomí o tom, co právě řekne ten druhý. Když se spolu dotkneme jakési synchronicity. Je to exkvizitní zážitek. Život je s touto vírou bohatší a lze ho žít beze strachu a mnohem více naplno.
Na co se v poslední době nejvíc těšíte?
Poslední dobou hodně zkracuji svůj horizont těšení se na něco, co by se mělo odehrát v nějaké budoucnosti. Takže asi na každé nová ráno, a na to, co přinese den. Je v tom vždycky nakonec nějaké překvapení.
Iveto, děkuji za Váš čas a celý tento milý rozhovor, budeme se na Vás moc těšit 16.10. v KC Beseda.
_____
Text: Anna Beáta Háblová