Duchovní život, vztahy a rodinná terapie
Martina Viktorie Voborníková Kopecká je farářka Církve československé husitské a rodinná terapeutka. Propojuje duchovní službu s veřejným působením, do širokého povědomí vstoupila blogem Deník farářky, moderováním pořadu Uchem jehly a také účastí ve StarDance. Je autorkou knih Deník farářky, Zpověď farářky a dětské knihy Pavouček Varhánek.
Během své přednášky v Klánovické besedě nabídne osobní i profesní pohled na to, jak víra a duchovní vnímání člověka ovlivňují vztahy, vnitřní rovnováhu i náš růst v rodině a společenství. Součástí bude prostor pro otázky a sdílení.
Téma přednáškového cyklu Klánovické akademie je kvalita života. Co pro Vás tento pojem znamená?
Kvalita života pro mě není o pohodlí, ale ani o výkonu. Spíše se opakovaně vracím k otázce, zdali žiju v souladu, sama se sebou, s druhými, s Bohem. A také jestli to, co dělám, odpovídá tomu, kdo jsem. Setkávám se s lidmi v nejrůznějších životních situacích, u křtu, na svatbě, v nemocnici, na pohřbu – a ti mi ukazují, že „kvalitní život“ není ten bezproblémový, ale prožitý naplno, s vědomím, proč a pro koho žijeme.
Kdy jste poprvé pocítila, že chcete svůj život žít jinak? A jaký byl ten moment, ve kterém jste uvěřila a uviděla v sobě povolání stát se farářkou?
Pro každého z nás je to „jinak“ významové odlišné. Být farářkou, terapeutkou a dejme tomu i spisovatelkou, to není zas tak moc mimozemská realita. Každopádně, mnohé se v mém životě změnilo. Od dob korporátu uběhlo dvacet let. Té zkušenosti si vážím, ale dřív nebo později jsem takové povolání musela opustit. Začátky víry se podobaly dětským krůčkům, a zpětně viděno, bylo to asi do jisté míry v pořádku. Hledala jsem hodnoty, jen jsem netušila, kde je najít. Teologie přišla jako odpověď, ne jako útěk.
Co vás přivedlo k psychoterapii? V čem se od duchovního doprovázení liší?
Byl to „sňatek z rozumu“, vystudovala jsem psychologii a speciální pedagogiku, abych se jednou mohla něčím živit. Nakonec jsem se stala farářkou a po terapeutických výcvicích našla uplatnění v rodinné terapii, která mi pomohla propojit poznatky z různých oblastí. V úloze farářky i psychoterapeutky pracuji s jinými nástroji, jinými metodami i v jiném prostředí. Ledaskde se mohou tyto cesty prolnout, ale důležité je mít na vědomí, že v kostele nejsem od poradenství nebo terapie, ale právě od zmíněného doprovázení. Ráda si v obou oblastech kladu otázky po smyslu. K čemu to je? A později, proč se to děje a co jsem díky takovým situacím zjistila?
Jakožto někdo, kdo vyrůstal v katolickém prostředí, trochu závidím všem, kteří konvertovali a víru si sami svobodně našli, popřípadě toho nestačili zažít tolik, aby se jim celý svět duchovního snažení trochu neznechutil – a to především kvůli pokrytectví. Co byste poradila právě někomu takovému, kdo by se chtěl na víru a Boha podívat novýma, ač unavenýma očima?
U sousedů je tráva vždycky zelenější, říká se. Ale nechci to zlehčit. To, co popisujete je bolestná zkušenost a mě upřímně mrzí, že se něco takového děje. Bůh není ve vlastnictví žádné církve. Pokrytectví je lidské selhání, nikoliv důkaz toho, že vše spojené s duchovním životem a církví je vykonstruované a prázdné. Všem (oprávněně) unaveným bych řekla: dovolte si hledat bez závazku. Víra je vztah – a každý vztah začíná opatrným přibližováním. Vztah by měl přinést prostor pro dialog. Církev je tvořena lidmi, na Pánaboha bychom nic svádět neměli.
Chvíli před tím, než jsem se začala připravovat na náš rozhovor, jsem si koupila reportážní knihu Neříkej tomu ezo, která nedávno vyšla v Alarmu. Je ohledáváním různých podob alternativních duchovních cest v Česku, a hned její první věta mě zaujala: „V Česku je jednodušší mluvit o sexu než o spiritualitě, říká se mezi religionisty.“ Souhlasila byste s tím? A jaký je Váš vztah k jiným náboženstvím a alternativním duchovním cestám?
Ta kniha je mimochodem velmi důležitá. Většinová česká společnost není provázána s církví, ale realizuje svůj duchovní život (v různých alternativách a podobách) zejména mimo instituce. A ano, mám stejnou zkušenost s mnoha snoubeneckými páry, které připravuji k přijetí svátosti manželství. Nemají potíž hovořit o sexu a intimitě, ale když se dostaneme k víře, tak je vlastně pokaždé trochu náročné sesumírovat, co to ta víra je, jak se v jejich životě projevuje a co a jak ovlivňuje třeba ve vztahu s ohledem na plánované manželství. Mou úlohou je poslouchat, nikoliv hodnotit a už vůbec ne radit. Je to všechno tak ohromně zajímavé, jsem spíš vděčna za možnost „výletu“ do duchovních krajin lidí různého věku. K jiným náboženstvím a alternativním duchovním cestám přistupuji s respektem a zvědavostí. Jsem aktivní v ekumenickém hnutí, setkávám se s lidmi různých tradic a vím, že „pravda“ je větší než jakákoli jedna cesta k ní. Důležité je, zda cesta člověka vede k lásce, k odpovědnosti, k přijetí druhých – nebo naopak k uzavřenosti a strachu.
Chvíli před tím, než jsem se začala připravovat na náš rozhovor, jsem si koupila reportážní knihu Neříkej tomu ezo, která nedávno vyšla v Alarmu. Je ohledáváním různých podob alternativních duchovních cest v Česku, a hned její první věta mě zaujala: „V Česku je jednodušší mluvit o sexu než o spiritualitě, říká se mezi religionisty.“ Souhlasila byste s tím? A jaký je Váš vztah k jiným náboženstvím a alternativním duchovním cestám?
Ta kniha je mimochodem velmi důležitá. Většinová česká společnost není provázána s církví, ale realizuje svůj duchovní život (v různých alternativách a podobách) zejména mimo instituce. A ano, mám stejnou zkušenost s mnoha snoubeneckými páry, které připravuji k přijetí svátosti manželství. Nemají potíž hovořit o sexu a intimitě, ale když se dostaneme k víře, tak je vlastně pokaždé trochu náročné sesumírovat, co to ta víra je, jak se v jejich životě projevuje a co a jak ovlivňuje třeba ve vztahu s ohledem na plánované manželství. Mou úlohou je poslouchat, nikoliv hodnotit a už vůbec ne radit. Je to všechno tak ohromně zajímavé, jsem spíš vděčna za možnost „výletu“ do duchovních krajin lidí různého věku. K jiným náboženstvím a alternativním duchovním cestám přistupuji s respektem a zvědavostí. Jsem aktivní v ekumenickém hnutí, setkávám se s lidmi různých tradic a vím, že „pravda“ je větší než jakákoli jedna cesta k ní. Důležité je, zda cesta člověka vede k lásce, k odpovědnosti, k přijetí druhých – nebo naopak k uzavřenosti a strachu.
Vzpomínám si na devadesátky, ve kterých se nejrůznější duchovní cesty hledaly s obrovskou euforií. Vznikly také sekty, a to i v rámci církevních společenství. Jak hranici mezi duchovním společenstvím a sektou poznat?
To asi není otázka úplně pro mě, spíš pro religionisty, ale v obecnosti: Ptejte se od samého začátku. Smím kdykoliv odejít? Smím pochybovat? Smím mít vztahy mimo tuto skupinu? Pokud jsou odpovědi záporné – nebo pokud cítíte strach z toho, co se stane, když přestanete souhlasit – můžete být v nebezpečném prostoru. Zdravé společenství vás posiluje, nechává nás být sám sebou, nepotřebuje kontrolovat. Manipulace se přitom velmi snadno skrývá za spirituální jazyk. Je na místě být obezřetní a klidně se někde poradit s odborníky.
Co byste dnes poradila lidem, kteří se bojí být sami sebou kvůli víře nebo komunitě, ve které žijí?
My lidé nosíme určité masky. Některé jsou důležité, mají smysl a platnost. Ale některé začnou ohromně tížit. Obavy z odmítnutí jsou samozřejmě v našich životech reálné, a pochopitelné. Když jsem se rozhodovala, zda projdu tím, čemu se říká „coming out“ a budu sdílet s veřejností fakt, že žiji se ženou, měla jsem různé obavy, prožila jsem množství úzkosti, nejistoty, až po chvíle, kdy jsem chtěla couvnout. V tu chvíli se strach stal „palivem“ – pokud já ve svém věku žiju neustále v obavě „co řeknou lidi“ a „co bude“, jak náročné je to potom třeba pro mladé anebo naopak pro osoby ve zralém věku? Vybrala jsem si žít v lásce a v pravdě. A nikdy jsem neměla důvod litovat.
Vaše nová kniha Pavouček Varhánek je určena dětem. O čem kniha je? A jak se liší psaní pro dospělé a psaní pro děti, pokud jde o téma víry, strachu nebo naděje?
Ve starobylém kostele bydlí v píšťalách varhan malý pavouček Varhánek. Jednoho dne potká myšku Cukřenku a stanou se z nich nerozluční kamarádi – společně pak objevují, jak se kostel mění o Vánocích, Velikonocích i během jiných svátků. Chtěla jsem napsat knihu, která dětem přiblíží duchovní svět bez moralizování, hravě a s lehkostí. A zároveň jsem ji psala i pro rodiče – pro ty, kteří sami hledají, jak o těchto věcech mluvit. Psaní pro děti je v jednom ohledu mnohem náročnější: nelze se schovat za složitá slova. Musíte být pravdiví – děti okamžitě vycítí, že něco nesedí. V tom jsou mimochodem dobrými učiteli nás dospělých.
Jak si chráníte prostor pro sebe? Jak odpočíváte?
Velmi pěkně umím ostatním pomoci k tomu, aby pochopili důležitost odpočinku, aby si chránili svou energii i prostor. Sama jsem pak kovářova kobyla. Někdy stojím ráno s kávou u okna a říkám si, jestli to všechno, co mě dneska čeká zvládnu. A ono to nakonec jde, všechno, co dělám, mi dává smysl, ale taky je to náročné. Naše kapacita není nevyčerpatelná. Není hrdinství „všechno vydržet“, ale být k sobě upřímný a včas se o sebe postarat. V zimě odpočívám v teple s knihami, v létě se hrabu v zemině a podnikám mičurinské pokusy.
Na co se v dohledné době nejvíc těšíte?
Až bude hodně teplo. V noci se sice špatně spí, ale já jsem letní člověk. S horkem ožívám.
Milá Martino Viktorie, děkuji za Vaše krásné, přesné a hluboké odpovědi. Budeme se na Vás těšit ve čtvrtek 04.06.2026 v KC Beseda.
Text: Anna Beáta Háblová